|
“Vlk v nás“ Pomůcka k zamyšlení a modlitbě během postní doby během přípravy na Eurocamp 2009 Milí kamarádi a kamarádky, vám všem posíláme naše pozdravy. V očekávání příštího Eurocampu jsme se rozhodli vám poslat malý impuls pro váš duchovní život, v naději že se bude hodit. Toto jednoduché schéma k meditaci vychází z městečka, které navštívíme během příštího Eurocampa: GUBBIO. Tam podle tradice došlo k setkání sv. Františka s obřím vlkem. Síla pokoje, jež přebývala v srdci Františka zdolala zuřivost vlka. V každém z nás žije „vlk“… možná i dva… přijměte proto tohle schéma…. Najděte si čas k zamyšlení a modlitbě: Postní doba je časem milosrdenství! A dejte nám vědět nějaké vaše dojmy! Ciaoooo! Maurizio a Daniela 1. Příběh sv.Františka a vlka „František, když jednoho dne dorazil do města Gubbio, s bolestí přijal zprávu o tom, že místní obyvatelstvo bylo velmi vystrašené z velikého a zlého vlka, který se toulal po okolí a napadal zvířata i lidi. František s nimi měl soucit a inspirovaný Pánem, šel sám a neozbrojený vlka vyhledat. Když se šelma objevila, přežehnal se znamením kříže, vztáhl k němu paže a řekl: „Bratře vlku, pojď za mnou; přikazuji ti od Krista abys neubližoval ani mě, ani komukoli.“ Vlk se okamžitě zklidnil a přitulil se k němu. Lidé v davu, kteří z úkrytu v povzdálí vše pozorovali, zadržovali dech, zatímco František se sklonil k vlkovi a takto k němu mluvil: „Bratře vlku, natropil jsi tady hodně škod, když jsi napadal Pánovo stvoření a dokonce lidi, stvořené k Božímu obrazu. Zasloužíš si za to šibenici, jako zloděj a vrah. Lidé se na tebe velmi zlobí. Ale já chci, aby mezi tebou a jimi byl pokoj.“ Vlk, jakoby pochopil ta slova, sklonil hlavu a radostným vrtěním ocasu ukazoval, že přijal nabídku. František tedy chtěl upřesnit dohodu a dodal: „Bratře vlku, protože chceš zachovat pokoj, slibuji ti, že místní lidé ti každý den tvého života donesou potravu, abys netrpěl hladem.“ Vlk se postavil na nohy, zvedl přední tlapu a položil ji na ruku světce, který ji sevřel šťastný a usměvavý, za údivu a slz všech přítomných. Od toho dne ochočená šelma přicházela do domů a dostávala jídlo v přebytku.“ 2. Boží Slovo z listu apoštola Pavla Římanům (7,14-25) 14 Víme, že zákon je svatý- já však jsem hříšný, hříchu zaprodán. 15 Nepoznávám se ve svých skutcích; vždyť nedělám to, co chci, nýbrž to, co nenávidím. 16 Jestliže však to, co dělám, je proti mé vůli, pak souhlasím se zákonem a uznávám, že je dobrý. 17 Pak to vlastně nejsem já, kdo jedná špatně, ale hřích, který je ve mně. 18 Vím totiž, že ve mně, to jest v mé lidské přirozenosti, nepřebývá dobro. Chtít dobro, to dokážu, ale vykonat už ne. 19 Vždyť nečiním dobro, které chci, nýbrž zlo, které nechci. 20 Jestliže však činím to, co nechci, nedělám to já, ale hřích, který ve mně přebývá. 21 Objevuji tedy takový zákon: Když chci činit dobro, mám v dosahu jen zlo. 22 Ve své nejvnitřnější bytosti s radostí souhlasím se zákonem Božím; 23 když však mám jednat, pozoruji, že jiný zákon vede boj proti zákonu, kterému se podřizuje má mysl, a činí mě zajatcem zákona hříchu, kterému se podřizují mé údy. 24 Jak ubohý jsem to člověk! Kdo mě vysvobodí z tohoto těla smrti? 25 Jedině Bohu buď dík skrze Ježíše Krista, Pána našeho! - A tak tentýž já sloužím svou myslí zákonu Božímu, ale svým jednáním zákonu hříchu. 3. Meditujeme Vlk v nás… Agresivitu je možné uzdravit skrze tajemství zranění. Pokud mám hlubokou zkušenost toho, že Ježíš mne miluje, že se dotýká mého zranění, pokud toto zranění je místem, v němž se on ve mně zjevuje, nemám co bránit. Čím víc se člověk stává zodpovědným, tím víc je potřeba dávat místa Ježíšovi, aby nás mohl zastihnout v našem zranění. Tichá modlitba není ztrátou času! Necháváme v ní Ježíše, aby se nás dotknul v tom, co je v nás nejvíce zlomené, zraněné, zranitelné: to je tajemství modlitby. A to je také jedním z nepostradatelných elementů uzdravení. Ježíš je velmi vytříbeným pedagogem. Vede nás každého jiným způsobem. Jsou osoby s křečovým temperamentem, co křičí celou dobu, aby je Ježíš uzdravil, a nikdy nejsou uzdraveny. Jejich život prochází pokořením. Je velmi pokořující trpět výbuchy, krizemi žárlivosti: znamená to žít s vlastními zraněními. Objevit že v sobě neseme zranění, nás strhává do velkého pokoření. Existuje celá jedna veliká lidská moudrost jež nás učí jak používat naši agresivní energii. Když v sobě objevíme nadmíru energie která se mění v agresivitu, je důležité objevit způsob jak ji použít jiným způsobem. Slavení je další důležitou věcí ke správnému usměrnění energie: v našem životě je veliká moudrost. U nás v Arše máme mnoho okamžiků slavení, smíchu a společného uvolnění, které pomáhají úzkostlivým nebýt agresivními. Bůh je mimořádným pedagogem. Pokládá zrno a pak nechá věci klíčit. Odpovídá na naše otázky a prosby a když neodpovídá, znamená to že je potřeba čekat! Neodpoví vždycky přímo, ale občas je potřeba naslouchat ve skupině/společenství, mít důvěru jeden v druhého. Pro vedoucího/představeného je to sestoupením do pokory. Chudoba je zjištěním, že jsme hříšníci, ale že nám je odpuštěno… a to nám dává sílu postupovat. (Jean Vanier) Ale nejenom to… 8. Žádat o odpuštění a odpouštět jsou úkony projevující plnost lidství, protože vyjadřují vědomí vlastního omezení. Všichni lidé zakoušejí vlastní pomíjivost a křehkost, vnitřní temnotu, v níž často jednají ne proto, že by tu nebylo světlo, ale proto, že zrak jejich duše je příliš zastřený na to, aby světlo dokázal vnímat. Zmíněná křehkost zasahuje nejen poznání, ale především vůli. Člověk si volí zlo ne proto, že by dobro opomíjel, nýbrž proto, že má slabou vůli a není s to vynaložit nutné úsilí k jeho uskutečnění. Kromě toho každý ví, že pokud nevidí dobro, bývá to často proto, že je vidět nechce: hlas svědomí oslabeného hříchem je příliš zesláblý na to, aby jej člověk slyšel. Člověk však jasně potřebuje vztahy založené na pochopení a vlídnosti. Každý ve svém životě chová v nitru naději na možnost nového začátku: nechce zůstat navždy vězněm svých pochybení a vin. Sní o možnosti pozvednout znovu svůj zrak a zahledět se do budoucnosti, aby znovu nalezl perspektivu důvěry a úsilí. Každý, a to i poté, co se dopustil zla, touží po pochopení a odpuštění. 9. Odpuštění je projev lidství, a proto je především iniciativou jednotlivého subjektu ve vztahu k ostatním členům lidského rodu. Jedním ze základních rysů člověka je však jeho společenský rozměr, díky němuž navazuje síť společenských vztahů, v nichž vyjadřuje sám sebe: nejen v dobrém, ale bohužel i ve zlém. V důsledku toho je odpuštění nutné i na rovině společenské. Rodiny, uskupení, státy i samo mezinárodní společenství se potřebují otevřít odpuštění, aby mohly opětovně navázat přerušené vztahy, překonat situace vzájemného neplodného obviňování, zvítězit nad pokušením vyloučit druhé a neposkytnout jim možnost odvolání. Schopnost odpouštět je základem každého projektu spravedlivější a solidárnější společnosti. Chybějící odpuštění má naopak nesmírně negativní dopad na rozvoj národů, zejména když rozdmýchává stávající konflikty. Prostředky jsou používány k závodům ve zbrojení, ke krytí válečných nákladů, k vyrovnání následků ekonomických sankcí. Dochází tak k nedostatku finančních zdrojů potřebných k dosažení rozvoje, míru a spravedlnosti. Jak mnoho musí lidstvo trpět, protože se nedokáže usmířit, jak je bržděno tím, že neumí odpustit! Mír je podmínkou rozvoje, ale pouze odpuštění umožňuje opravdový mír. . . . 14. Právě z tohoto důvodu není modlitba za mír prvkem, který „následuje“ za úsilím o dosažení míru. Je naopak součástí samotné podstaty úsilí o mír zakotvený v řádu, spravedlnosti a svobodě. Modlit se za mír znamená otevřít lidské srdce působení obnovující Boží síly. Bůh může oživující mocí své milosti vytvořit cestu míru tam, kde jsou zdánlivě jen překážky a bariéry. Může posílit a rozmnožit solidaritu lidské rodiny bez ohledu na dlouhé dějiny rozdělení a bojů. Modlit se za mír znamená modlit se za spravedlnost, za náležité uspořádání jednotlivých národů a jejich vzájemných vztahů. Znamená dále modlit se za svobodu, zejména za náboženskou svobodu, která je základním lidským a občanským právem každého jedince. Modlit se za mír znamená modlit se za obdržení Božího odpouštění a zároveň za větší odvahu nezbytnou pro toho, kdo chce odpustit viny, jež na něm byly spáchány. (Z poselství Jana Pavla II ke Světovému dni míru – 1. ledna 2002) (Pozn. První světový den míru po útoku na WTC.- celý je zde http://tisk.cirkev.cz/res/data/025/002993.pdf ) 3. Modleme se Pane, svět je plný násilí a válek, stejně jako to byla společnost v níž žil sv.František. Lidé často žijí ve strachu a bez naděje pro vlastní budoucnost a pro budoucnost vlastního národa. Osvoboď, Pane, náš svět od války, násilí, od nespravedlnosti; dopřej všem pokoj který jenom ty můžeš dát. Daruj pokoj především té zemi, v které jsi žil i ty sám, kde jsi hlásal radostnou zvěst, evangelium tvého království. Neboť ty jsi Bůh a žiješ a kraluješ spolu s Otcem a Duchem Svatým po všechny věky věků. Amen. (komunita S.Egidio) Pane, udělej ze mne nástroj svého pokoje:
kde je nenávist, tam ať přináším lásku,
- kde je křivda, ať přináším odpuštění,
- kde je nesvár, ať přináším jednotu,
- kde je omyl, ať přináším pravdu,
- kde je pochybnost, ať přináším víru,
- kde je zoufalství, ať přináším naději,
- kde je temnota, ať přináším světlo,
- kde je smutek, ať přináším radost.
Pane, učiň, ať nechci tolik být utěšován,
jako spíše utěšovat,
být chápán, jako spíše chápat,
být milován, jako spíše milovat.
Neboť tak jest:
kdo se dává, ten přijímá,
kdo na sebe zapomíná, ten je nalézán,
kdo odpouští, tomu se odpouští,
kdo umírá, ten povstává k věčnému životu.
(modlitba sv. Františka z Assisi) 4. Na závěr špetku moudrosti… Prezentace o dvou vlcích. 5. …a nějaké to předsevzetí Během postní doby přijmu svátost smíření, abych znovu mohl bojovat proti tomu zlému vlkovi a živil toho dobrého.
|
